Reklama
 
Blog | Zuzana Dvořáková

Jde to i bez klecí

Po přečtení článku Šéf bohnické léčebny: Británie není vzorem péče o duševně nemocné a článku BBC a klece mi to nedá a musím se s Vámi podělit o zkušenost, kterou mám s ústavem pro mentálně postižené ve Velké Británii já.  Nebudu nic hodnotit, jen to popíšu, jaké to tam bylo a závěr už si udělejte sami. 

David Lewis Centre je centrum pro mentálně postižené lidi s epilepsií. Centrum připomíná malou vesnici. Je tam škola, nemocnice, bazén i kaple. Pacienti (říká se jim tu klienti) bydlí v domech, kde má každý svůj pokoj. Každý dům má své vedení a svůj personál. Na každého klienta připadá jeden opatrovník (systém one to one). Popíši Vám život v tomto centru očima tohoto pracovníka.

Ráno přijdu do práce a přidělí mi klienta. Od opatrovatele, který měl tohoto klienta přede mnou, se dozvím, jak proběhla předcházející směna, jestli nastaly nějaké komplikace a pod. Každý klient má svou složku, kde si můžu přečíst nejen o jeho postižení a zdravotním stavu, ale také co má rád na jídlo, co rád dělá, na co nejvíc reaguje a jak ho potěšit, zaujmout a zabavit. Poté si udělám čaj a čekám, až se klient vzbudí (vidím ho přes kameru v pokoji – sleduji ho, jestli už se vzbudil nebo jestli například nedostal epileptický záchvat…zkrátka jestli něco nepotřebuje). Když se vzbudí, tak ho vezmu do koupelny, pomůžu mu s hygienou a s oblékáním. Nachystám mu snídani, povídám si s ním a mám radost, když má dobrou náladu.  

Potom následuje dopolední program. Mladší děti chodí do školy, kam my opatrovníci chodíme s nimi a pomáháme vyučujícím. S těmi staršími jedeme například na výlet (centrum má své malé autobusy), na bowling nebo plavat. Potom je oběd. Po obědě je zase nějaký program, podobný jako dopoledne – jízda na koni, výtvarný kroužek, procházka, nebo i návštěva hospody (s těmi staršími).  

Reklama

Někdy se stane, že klient dostane epileptický záchvat. V tom případě ho zabezpečím tak, aby se do ničeho nepraštil a přivolám  pomoc spec. alarmem  na zdi. Ihned přiběhne někdo kvalifikovaný ( na každé směně jsou min. dva) a podá mu léky a určí další postup. Občas je záchvat jen malý a léky ani nejsou potřeba.

Také se může stát, že klient dostane záchvat agresivity. Buď “jde po někom“ a nebo ubližuje sám sobě (bouchá hlavou do zdi, nebo se škrábe po obličeji a pod.) Snažím se ho uklidnit, ale když vidím, že je to zlé, zavolám pomoc. Pro tyto situace se používá speciální pokoj. Zdi této místnosti jsou  “vypolstrované“ měkkým materiálem, není zde nábytek, jen polštáře, matrace atd. Hraje tu uklidňující hudba a blikají zde barevná světla. Klient se zde uklidní a následně se vrátí zpět mezi ostatní. Klece jsem tu neviděla nikdy. Nejsou potřeba.   

Večer probíhá zase mytí  a přichystání na noc. Před odchodem domů ještě vyplním do deníku, jak se dneska klient choval, co jsme dělali a pod. Pokud  nastala komplikace, podrobně to zapíši, včetně toho, co například klienta uklidnilo, nebo jaký typ záchvatu měl a pod.

Klienty bereme jako naše kamarády, kterým pomáháme žít co nejplnohodnotnější život dle jejich možností. Máme radost, když mají radost :o) 

Welcome to the David Lewis Centre – The David Lewis Centre